Napsáno v první polovině listopadu pro školní časopis. Vzhledem k jisté tendenci (z vedení školy)  tento text zakázat jsem se rozhodl s ním pochlubit i veřejně.

Na nákladní lodi Svatá Lucie probíhalo zrovna společenské setkání, skoro setkání anglického klubu. Vnější pozorovatel by se podivil, jak někdo může ještě provozovat tak nudnou zálibu bezvýznamné konverzace u novin a šálku čaje nebo sklenice whisky. Co záleží na politice kdesi daleko, když neovlivní peníze? Vnitřní pozorovatel – jak říkají naši přátelé v Irsku a na zbylých evropských ostrovech „Insider“ – by našel určité pochopení. Našel by ho v drobných narážkách, v gestech i v historii těchto skvělých mužů a žen.

Jenže „Insider“ nikdy nebyl vnitřním pozorovatelem. Kdo by také pouze pozoroval, když se mluví o historii, politice, společnosti, vědách i filosofii, fysice i metafysice? Všichni byli naprosto naplněni a upoutáni společnými zájmy, nikdo nepozoroval. A nikdo také neříkal vnějším pozorovatelům – „Outsiderům“ – v čem je to kouzlo, v čem je pointa. Zkrátka a dobře „Kde je zakopán ten pes".

Nepleťme sem ale irské divadelnictví a pojďme se podívat, na něco na lodi. Na něco, co by mohlo zajímat i nás.

„Sire, toto by vás mohlo zajímat. Našel jsem to mezi pozůstalostmi jednoho prodavače knih, ale bohužel to pro mě nemá cenu,“ řekl u jednoho ze stolů Charles svému příteli a švagrovi, historikovi pyšnícímu se jménem William.

„Skutečně, sire Charlesi? Vypadá to zajímavě, kniha vázaná v kůži? Opravdu pro vás nemá cenu?“

„Kdepak. Je to deník, ale vám by se mohl vám líbit.“

„Myslíte? Ukažte, odkud je?“

„Začíná v Praze, ale občas jsou tam zápisky z jiných měst.“

Únor 1993

Úterý

Obchody nic moc. Díky Bohu mám ještě rezervu z doby minulých let, ale co když to takhle půjde dlouho? Naštěstí Václav Havel slibuje, že všechno bude lepší. Určitě bude, však on si toho prožil dost, aby mohl předpovídat. Jenže prodávat něco na Slovensko nebo Slovákům už skoro nejde, přes hranice jich sem moc nejezdí. Zbytečná překážka na víc.

Neděle

Když jsem včera četl noviny, trochu jsem zuřil. Předpokládají, že trh s knihami se bude probouzet pomalu. Hrůza. Ale já to zvládnu. Tak jako jsem zvládl už ledacos jiného. Dnes v ulici někdo nadával na Cikány, že by je střílel. Pomatenec. Až někdo bude chtít zastřelit jeho, bude se divit.

Pátek

Ráno se se mnou bavil někdo o politice. Celý den mi to bzučí v hlavě – je mi bližší křesťanská demokracie, nebo sociální? Ale určitě jsem pro demokracii, to je jasné. Jen bych nerad, aby tu někdo zavedl demokratismus, to dělá víc škody než užitku.

Středa

Navštívil jsem blízkou hospodu, po víc než roce. Přivítali mě skoro všichni, kdo tam dřív chodili, ale už tam není tolik studentů. Zvláštní, dřív se tam scházeli vysokoškoláci, snad posledních deset let. Ale teď tam bylo skoro prázdno, jen patnáct nebo dvacet chlapů starých jako já tam sedělo a mluvilo. Ti, kteří s námi tak často mluvili o zlepšení. Ti, kteří to zlepšení vybojovali. Ti všichni jsou pryč a už s námi nebudou vzpomínat. Asi nemají čas na sentimentalitu.

Pátek

V novinách psali, že mladí lidé nečtou. Už chápu, proč si ke mně chodí kupovat knížky ti samí lidé. Chyba není u mně, ale v mladých. Jenže to vědomí mi peníze nevydělá. Co budu dělat? Bratr navrhoval, abych prodával učebnice. Možná má pravdu, když nebudou číst knížky, alespoň se budou muset učit ve školách. Na jednu stranu je škoda, že nečtou a číst nebudou, ale s tím těžko něco udělám. Jen ať se uživím, někteří mí přátelé ztratili všechno kvůli špatným obchodům.

Duben 2010

Středa

Zase jsem jednou byl v hospodě. Nedávali žádný přímý přenos, tak se diskuse stočila k politice – vděčnému tématu na lamentování. Poslední rok není pro volební plakáty k hnutí, takže je to téma vlastně nasnadě. A v novinách se věnují také jen politice. Pohádali jsme se s ostatními. Řekl jsem, že budu volit sociální demokraty. Div jsem nedostal přes držku, jak se na mne naštvali. Prý budu volit zločince – koho, ptal jsem se? Paroubka. Je snad jen jeden sociální demokrat na světě? Už mi tam nenalili. A asi nikdy nenalijí, budu muset chodit jinam.

Pátek

Vzpomenul jsem si na revoluci. Bojovali jsme za svobodu. Dneska se na mě přátelé nechtějí podívat, když mám levicové názory. Svobodu neskousli, jak se zdá. A já si říkám, proč se tedy tolik radovali? Tohle jsme přeci nechtěli – ani já, ani Havel, ani Kryl, ani ostatní. Nikdo nechtěl nesvobodu názorů ve svobodě.

Pondělí

Koupil jsem dvě letenky do Holandska, asi jen potřebuji na chvíli utéct ze svých kruhů. Zmizet, na chvíli, a pak se zase vrátit. Odvážil jsem se do hospody, naštěstí byl fotbal. Vyhráli jsme, takže panovala všeobecná radost a i pivo mi nalili. Důsledně jsem – a nejen já – zahrával všechny narážky na politiku a společnost do autu. Bylo mi trochu nanic. Nesnáším cenzuru, ani autocenzura mi nevoní. A teď jsem se jí dopouštěl, abych předešel problémům. Vážná témata byla prostě tabu. Zmínil jsem se o odjezdu do Amsterodamu. Všichni mi záviděli, dokonce se trochu divili – já, který jakživ dál než do Bavorska nezamířil, se odvážím do té nejvíce volnomyšlenkářské země v Evropě, jakou znám? Možná to byl skrytý obdiv těch, co se neodváží se svým životem něco zajímavého udělat. Možná celého lokálu.

Neděle (Amsterodam)

Je tu krásně. z celého města dýchá naprosto jiná atmosféra, nedá se to tu srovnávat s Prahou. Ne že by snad Praha byla horším městem než Amsterodam, je jen jiná. Nelze přeci porovnávat maso s ovocem. Dýchá tu jiná atmosféra, lidé i dýchají jinak. Jako organismus, v jednom se něco ztrácí a v druhém objevuje. Možná je to jedno, možná dvojí. Těžko říci. Ale je tu krásně.

Je známo, čí je vina

To hraní s kostrami

má jméno Rakovina

a voní astrami

(KK, jaro 1969)