Kultura, to je věc! Kino, divadlo, koncertní sály a nablýskané časopisy. Knihy a další radosti, co nás, lidi-čtenáře, udržují v obraze a v pocitu relativního štěstí. Moment, já chtěl mluvit o kultuře, ne o umění...

Kultura, to je něco, co si neseme sebou celý život. Není dána, není absolutní, ale je naše. A my ji sdílíme. Nejsem totiž žádní sobci, co by si svou kulturu uzurpovali, my se o ni podělíme.

Kultura spojuje lidi - o tom nelze pochybovat. Je vytvářena společností střední velikosti. Ne tou nejužší - jako je třeba rodina - ani tou nejširší, kdy za českou společnost považujeme většinu občanů České Republiky, případně většinu osob žijících na území ČR. Takže co je společnost střední velikosti? Začněme od základů - je to rodina. Tu nemůžeme vyloučit. Jsou to blízcí přátelé a lidé, s kterými si rozumíme a trávíme s nimi poměrně dost času. Takoví lidé nám do života něco dají - my něco jim také - a něco s nimi sdílíme. Kulturu.

Co je pozoruhodné, je fakt, že určité střípky z naší kultury lze najít v sousedních zemích, na druhém konci Země a i někde mezi tím. Mluvíme o euroatlantické kultuře, ale měli bychom mluvit hlavně o civilizaci, jejíž složky mají (samozřejmě) něco společného. Ne, není to kultura. Ne celá. Jen střípky, které jsou společné, které sdílíme.

Jedinec je produktem kultury a jeho vývoj je částečně ovlivněn zkušenostmi s jinými kulturami. Vezměme třeba tři muže stejného věku, kteří se narodili ve vesničce v západních Čechách. Do určitého věku budou mít zhruba stejné hodnoty a názory, pokud se rodina některého z nich nevylučuje z jakéhosi "názorového normálu". Co všechno může ovlivnit jejich vývoj? Kontakt s lidmi, samozřejmě.

Takže si představme první osobu, Honzu. Honza vystuduje základní školu, následně se úspěšně vyučí na truhláře a ve své vesnici si zařídí celkem prosperující živnost. Nic mu nechybí, prakticky necestuje a krom povinné četby nečte nic. Názory získává z rozhovorů s přáteli a z televize. (Toto je modelová situace, taky se může zamilovat do postmodernistické filosofie, studovat ji ve volném čase a psát filosofická díla, může číst detektivky atd. Protože vím, kdo asi bude tento text číst, pro jistotu dodávám, že nemám nic proti vyučeným truhlářům ani jiným absolventům učňovských oborů.) Jeho pohled na svět, hodnoty a zásady se nebudou moc lišit od názorů a zásad rodičů.

Druhá osoba, Milan, má za sebou stejnou základní školu, také se vyučil truhlářem, ale vedle toho také trochu studoval jazyky, naučil se francouzsky a odstěhoval se do Francie. Tam pokračoval jako Honza, založil si živnost ve větší vesnici a vydělával peníze. Díky zkušenosti s jinou kulturou a potřebě rozšiřovat si komunikační schopnosti často čte nenáročné knihy a magazíny, navštěvuje i různé společenské akce a snaží se včlenit do společnosti. Díky zkušenosti s jinou kulturou a jejími hodnotami je nucen přemýšlet nad tím, co si odnesl ve své duši z rodné země. V některých postojích se utvrdí, nad jinými bude váhat a možná je přehodnotí.

Náš třetí model, Tomáš, se rozhodl jít jinou cestou, vystudoval obchodní akademii, pokračoval na vysoké škole v oboru podniková ekonomika a po škole založil malou firmu s přáteli. Vytváří programy a dodávají je do celého světa. Tomáš se tak dostane do Francie, Ameriky, Británie a Japonska a má možnost poznat, jak se chovají, jak přemýšlí a co uznávají lidé z jiných kultur. Zaujme ho myšlení v Kanadě, rozhodne se tam nějakou dobu žít a zkusit ho nejen pochopit, ale také uchopit. Nejen, že si tak na cestách z každé země něco odnesl, také se rozhodl dát do kontrastu - střetu - svou kulturu a kulturu jiné země. V něčem se budou schodovat - je to lidská kultura, je to část z euroatlantické civilizace. A jinde se budou diametrálně lišit - to je však úděl kultury, že nezůstává stejná.

Když si postavíme po letech tyto tři figuranty zase k sobě, zjistíme zajímavý fakt. V něčem si jsou stále podobní. Honza s Milanem mají více-méně stejné hodnoty, jen názor na svět se bude lišit. Tomáš, ten se bude vymykat nejvíce. Změní se mu některé hodnoty i způsob myšlení, bude vidět svět diametrálně odlišný od světů předchozích dvou. A to ne kvůli tomu, jak velkou část světa viděl. Ale kvůli tomu, s kolika a s jakými se setkal kulturami. A to nejdůležitější - jak se s nimi setkal.

Máme mnoho kultur - a mnoho civilizací. Zkušenosti s každou další mění náš pohled na ty předchozí. Celý svět je takzvaně multikulturní - jinak řečeno máme možnost poznávat další myšlení. Máme možnost snadno posouvat své názory a hodnoty dál a rychleji, než bychom to zvládli v jediné kultuře.

Mnozí lidé mluví o střetu kultur, o tom, že "naše kultura" je světová a měli by ji přijmout ostatní. Proč? Mám se stát "obyčejným člověk", mám se stát jedincem uprostřed masy a potlačit svou skutečnost, podstatu a lidství jen proto, že jsem přišel odjinud? Ne, to není a nebude řešení ostrých sporů mezi jednotlivými společenskými skupinami s vlastní kulturou. Nikdo nemá povinnost přijmout cizí kulturu, milovat ji, ale stejně jako bojujeme za možnosti našich nepřátel, aby mohli mít svůj názor, měli bychom bojovat za právo mít svou kulturu a ne ji odmítat.

Multikulturní střety lidem opakovaně připomínají, že se lišíme, že nikdo není stejný a že někteří přemýšlí jinak. Někteří to samozřejmě chápou jinak a je to dobře - nikdo nemá právo si uzurpovat nárok na "ten jediný správný názor", na "tu absolutní pravdu". Ale vidět v takových střetech hrozbu vlastní identitě je - spíš než opatrnost - paranoia a jistá xenofobie.

Když se mluví o střetech kultur v médiích, mluví se jen o Romech a Arabech. Je to zvláštní, když je tu tolik společností a společenství, tolik kulturní prostředí. Může se z toho vyvodit , že ostatní kultury se bojí střetů, cítí se slabší. Nebo jsou naopak uvědomělí a nevyvolávají žádné konflikty. A nebo nejsou tak zprofanované, aby tím média šokovala.

Možná proto přetrvávají názory, že co Rom, to zloděj, co Arab, to terorista a násilník a další podobné. Proto se lidé cizích kultur a civilizací bojí, místo aby je respektovali, přijali jako rovnoprávné a možné alternativy ke své kultuře, svým hodnotám a svým názorům. Dnešní vnímání kultury je jako vnímání náboženství - ať mluvíme o katolictví, nebo o scientismu. Ale kultura není náboženství, nemůže být "jediná pravá kultura", tak jako není "jediná pravda". Kultura je rodina a lidé nemají jednu společnou matku.