Ceníme si přátelství, ceníme si lidskosti. Jsou věci, co mají pro nás nepředstavitelnou cenu. Láska, vztahy, štěstí. Nic takového penězi vyjádřit nelze. Ale co je ze všeho nejdůležitější? Když to nejsou peníze, když to není zdraví - alespoň ne naše? To co mají všechny výše jmenované elementy našeho života společné. Důvěra.

Každý mezilidský vztah je založen na důvěře. Mírou důvěry můžeme udat, jak moc nám na daném člověku záleží. Nejlepším přátelům důvěřujeme zcela, přátelům důvěřujeme a kdo o naší důvěru přijde, ten se mezi naše skutečné přátele počítat nemůže. I když by to třeba rád činil.

Spousta lidí si to ale neuvědomuje. Podle toho taky vypadá celý jejich svět. K ostatním se chovají hnusně a jsou překvapeni, když se od nich bývalí přátelé odvrací. Kdo měří svět v uncích zlata, ten na to doplatí ztrátou skutečných přátel a jejich nahrazením "obchodními partnery". Těmi, co mají zájem jen na penězích a osobním zisku. Svět není černobílý (a rozhodně není v odstínech drahých kovů), ale vysvětlete to některým mezi námi.

A pak jsou tu další. Důvěru dají snadno, snadno vám ji odeberou. Sice ví, že záleží na důvěře, ale otázku, jestli si jí skutečně váží, ponechám stranou. Mají své hodnoty, mají svůj svět. Můžete je mít za naivní, můžete je mít za bláhové. To je fuk. Jsou to jen lidé a každý má právo na své sny a svůj svět.

A pak je tu třetí skupina. Patřím mezi ni. Já jsem se dříve pohyboval v mantinelech těch, co důvěru dají hned. Ale spálil jsem se, jako se každý den popalují mnozí další. Změnil jsem se. Mou důvěru jen tak někdo nezíská, musí si ji zasloužit. Ale zase má jistotu, neztratí ji kvůli jedné chybě. Pokud se zachová hloupě a lituje, cesta zpět se najde. Vždy. Nebo spíš poprvé. Jedna šance kát se musí stačit.