Namaloval jsem tvůj obraz

Mojí barvou byla slza

Skápla ti, když jsi vzpomínala

Jaká bývala naděje malá.

Oceň melodii vlastní tváře

Tóny barvy, co mám od tebe

Nepláču pro tebe, zapomeň, to sny

jsou ráno tím jediným, co smí

Po celý den jsem zahazoval slova

Večer je hledal po kapsách

A skládal z nich rána nová

A z rán večery, noci zas

Po celý den jsem sbíral slabé hlásky

A teď z nich skládám formule

Kouzlím se slovy, kouzlím vám obrázky

Z kamínků panenky Marie

Vzal jsem pero
a
začal válčit

Místo svalů používal jsem slova
Místo meče měl jsem souvětí
A co mám dnes?
Nemocniční úbor, který kněz posvětil
A topinku s česnekem opečenou dozlatova

To abych neřekl
že mi nepomáhají

Napadlo mě to, když jsem si prohlížel obchod s fair-trade zbožím. Tedy zbožím, kde je garantováno, že nebylo vyrobeno v nedůstojných podmínkách a že za ně lidé dostali zaplaceno. Jeden by řekl, že je to vlastnost volného trhu a kapitalismu. Není to tak úplně pravda, byť tyto dva elementy v tom jistě mají určitou úlohu. S ohledem na předchozí příspěvek si asi dovedete představit, kde vidím chybu problém já. Z mého pohledu je to chyba, pro jiné je to příležitost.

V prvé řadě je zde problémový vztah k cizímu majetku. Nejsem schopen říci, jestli je to jen výsledek „nejaktivnější“ části společnosti, ale dost často mám z jednání lidí pocit, že „co není moje, to je mi ukradené“. V určitém smyslu je jistě fajn, když nesvádíte kamarádovu manželku, ale když vám nevadí nakopnout cizí automobil... O státním/veřejném majetku raději ani nemluvím, lidová tvořivost zde nezná mezí. Argumentace stylem „je to veřejné, tedy i mé, a já si s tím mohu dělat, co chci“ není nic, co bych si zrovna vymyslel.

Read the rest of this post »

Co se vám vybaví při slově daň? Co se vám vybaví při slovech jako je zisk, sociální jistota, komunismus? A co třeba Klaus, Havel, Mubarak? Jedno slovo? Jedna věta? Pak vám možná chybí jedno oko. Nevidíte svět trojrozměrný, ale plochý. Jenže on není. Možná bohužel, ale já bych řekl spíše bohudík.

Kdysi jeden zajímavý člověk prohlásil, že ten, kdo vidí v podnikání jen zisk, je pravičák, ostatní jsou levičáci. Je zajímavý jako téměř každý, kdo učí na našem gymnáziu. A tímhle se - jako profesor základů společenských věd - stal ještě zajímavějším. Vidí svět černobíle, ploše. Je jednooký. Pokud je cílem mého podnikání vytvořit lepší svět, je to také zisk. Získám dobrý pocit. Člověk, který podniká, se samozřejmě chce uživit, takže by rád měl i finanční zisk nad úrovní svého finančního minima. Důvod je prostý - může se tak věnovat celý den zlepšování světa a nemusí pracovat jinde.

Read the rest of this post »

Myšlenky zčeřené
Ve vodní hladině
Myšlenky zmámené
O soudné hodině
Myšlenky, myšky a Lenky
(zabalené do halenky)
Schované před námi
V kabátu vědomí
Mas

Napsáno v první polovině listopadu pro školní časopis. Vzhledem k jisté tendenci (z vedení školy)  tento text zakázat jsem se rozhodl s ním pochlubit i veřejně.

Na nákladní lodi Svatá Lucie probíhalo zrovna společenské setkání, skoro setkání anglického klubu. Vnější pozorovatel by se podivil, jak někdo může ještě provozovat tak nudnou zálibu bezvýznamné konverzace u novin a šálku čaje nebo sklenice whisky. Co záleží na politice kdesi daleko, když neovlivní peníze? Vnitřní pozorovatel – jak říkají naši přátelé v Irsku a na zbylých evropských ostrovech „Insider“ – by našel určité pochopení. Našel by ho v drobných narážkách, v gestech i v historii těchto skvělých mužů a žen.

Jenže „Insider“ nikdy nebyl vnitřním pozorovatelem. Kdo by také pouze pozoroval, když se mluví o historii, politice, společnosti, vědách i filosofii, fysice i metafysice? Všichni byli naprosto naplněni a upoutáni společnými zájmy, nikdo nepozoroval. A nikdo také neříkal vnějším pozorovatelům – „Outsiderům“ – v čem je to kouzlo, v čem je pointa. Zkrátka a dobře „Kde je zakopán ten pes".

Nepleťme sem ale irské divadelnictví a pojďme se podívat, na něco na lodi. Na něco, co by mohlo zajímat i nás.

„Sire, toto by vás mohlo zajímat. Našel jsem to mezi pozůstalostmi jednoho prodavače knih, ale bohužel to pro mě nemá cenu,“ řekl u jednoho ze stolů Charles svému příteli a švagrovi, historikovi pyšnícímu se jménem William.

„Skutečně, sire Charlesi? Vypadá to zajímavě, kniha vázaná v kůži? Opravdu pro vás nemá cenu?“

„Kdepak. Je to deník, ale vám by se mohl vám líbit.“

„Myslíte? Ukažte, odkud je?“

„Začíná v Praze, ale občas jsou tam zápisky z jiných měst.“

Read the rest of this post »